Možností založit školní Facebook se zabývám již delší dobu, vlastně téměř tři roky. Plně si uvědomuji, že Facebook se stal nedílnou součástí života především mladých lidí a že nemít facebookový profil může být vnímáno jako něco nemoderního a limitujícího. O tomto tématu jsem hovořila s odborníky, mluvila jsem o Facebooku se svými syny, jejich kamarády, jinými mladými lidmi, s učiteli, s kolegy řediteli, vlastně s kýmkoliv, koho jsem potkala. V rozhovorech jsem hledala odpovědi na otázky, je-li Facebook opravdu nutností, bez které škola nemůže být, jakou efektivitu přináší, a to vzhledem k vynaloženému času spravování facebookových stránek, jakou sledovanost školní Facebook mívá, kolik má followerů a liků a nebo jaký je jeho potenciál při získávání uchazečů  o studium? Samozřejmě jsem nedostala jednoznačnou odpověď. Co jsem také čekala? Názory se lišily jak mezi mladými lidmi, tak mezi generací starší. Byli takoví, kteří bez váhání Facebook podporovali a varovali mě, že nebudeme-li ho mít, jako bychom neexistovali. Byli takoví, kteří jednoznačně byli proti založení, jejich argumenty byly podpořené zkušeností, měly také logiku a sílu. 

Vzala jsem tedy všechny názory, zkušenosti  a doporučení do úvahy a převzala na sebe odpovědnost konečného verdiktu. A ten zní NE. Ale protože se říká „nikdy něříkej nikdy“, rozhodnutí je prozatím.

Pokusím se v krátkosti vysvětlit důvody svého rozhodnutí. Hned na začátku musím zdůraznit, že jsem si vědoma skutečnosti, že o jisté výhody spojené s Facebookem asi přicházíme. Takovými výhodami může být například přímý kontakt se studenty, aktuální a rychlé reakce na události či komentáře , sdílení fotek nebo statusů. 

Při přemýšlení o Facebooku jsem si v nějakém okamžiku položila dvě zásadní otázky, které zněly: Jaká je úloha školy a Jaká je úloha Facebooku? Úloha školy je myslím všem dostatečně známá, proto ji  shrnu do jedné krátké věty. Škola má vzdělávat a vychovávat. A jaká je úloha Facebooku? A opět krátce – Facebook má především bavit. Primární úlohou Facebooku tedy není informovat (Kdo by také dával suchým informacím liky?), úlohou Facebooku ani není publikování zpráv, reportáží nebo článků. A tak již tady já osobně vnímám jistý nesoulad. Jak škola, která je veřejnou institucí, podléhá zákonům, přísným pravidlům a jsou vůči ní vysoká morální očekávání,  může plně využívat výhod Facebooku? Pokud vím, chce-li se někdo na Facebooku zviditelnit, musí přijít se zajímavým a zábavným obsahem, musí  šokovat. Po zhlédnutí mnoha školních Facebooků jsem u většiny zaregistrovala  počet liků u fotografií či příspěvků okolo pěti až deseti, a to šanci škole ke zviditelnění moc nedává. 

My bychom Facebook stejně jako většina škol především využívali pro publikování zpráv, užitečných informací, zveřejňovali bychom na něm fotografie nebo videa. K těmto účelům už ale slouží školní web, Instagram, Flikr, program Bakalář, ke kterým  mají přístup všichni rodiče i studenti. Jednalo by se tudíž o duplicitu, která by někoho stála mnoho času. Měli bychom se tedy webu nebo Instagramu vzdát a vše již jenom publikovat na Facebooku? A mají ho vůbec všichni rodiče a studenti? 

Další mojí pochybností  je to, zda-li je škola schopná zajistit ze svých personálních  zdrojů nepřetržitou podporu a kontrolu. Protože si správa funkčního Facebooku žádá téměř celodenní přítomnost, pro každého učitele by byla tato činnost vysokou zátěží.  Zřejmě bychom tedy museli oslovit externí firmu, což ale nepovažuji za efektivní krok. 

Dalším argumentem pro nezaložení Facebooku je skutečnost, že si děti do třinácti let Facebook nemohou založit. My nechceme být těmi, kdo budou vystavovat mladší žáky gymnázia pokušení  pravidla porušovat a domáhat se u svých rodičů svolení k založení profilu. 

Vůbec ne nepodstatným argumentem je i psychologická stránka věci. Varování psychologů je alarmující. Vysokým tempem roste počet závislých dětí na sociálních sítích, vysokým tempem přibývá dětí s narušeným vnímáním sebe sama a svého okolí.  A opět je to Facebook, který je v této škodlivosti na prvním místě.  

Posledním a snad možná nejpádnějším důvodem mého rozhodnutí o nezaložení Facebooku jsou vysoká rizika zneužití obsahu jiným uživatelem. Ochrana soukromí a vytvoření bezpečného prostředí pro děti, pedagogy i ostatní zaměstnance  jsou pro mě jako ředitelku školy prioritou a nechci tento životně důležitý  pocit  narušovat možným rizikem ohrožení. 

Pokusíme se tedy i nadále existovat i fungovat bez tohoto komunikačního kanálu. Vyžádají-li si okolnosti změnu v rozhodnutí, jsem připravena tak učinit. 

Výprava našeho gymnázia (37 studentů) právě překročila hranice Velké Británie a již se nachází na území Skotska. Na cestu jim svítí Slunce, tak doufejme, že pěkné počasí jim vydrží celý pobyt.

Media jsou nyní plná článků o kauze ředitele jedné základní školy v Praze 8. O co stručně šlo. Ředitel školy reagoval na drzé a nevhodné chování dlouhodobě problematického žáka pohlavkem, který způsobil žákovi dočasné zhoršení sluchu a psychickou újmu. Stalo se tak při výuce, tedy před zraky spolužáků. Proti tomuto postupu ředitele školy se důrazně ohradila matka žáka a podala na ředitele školy stížnost. Tou se již od incidentu, který se stal na jaře, zabývala Česká školní inspekce a též městská část, která do funkce ředitele školy jmenovala. Výsledkem řešení stížnosti jsou rozporuplné závěry a neodvolání ředitele z funkce. Tato událost vyvolala mezi učiteli školy, rodiči, žáky i celou veřejností bouřlivé reakce, které jsou jak ve prospěch ředitele, tak v jeho neprospěch. Ředitel školy situaci vyhodnotil tak, že se matce i žákovi ihned omluvil, zaplatil městské části 4000Kč pokutu a připustil své pochybení, dokonce podal žádost o odvolání z funkce. Zástupci městské části žádosti nyní vyhověli. 

K této události jsem přečetla mnoho článků a reakcí novinářů, odborníků či rodičů a jak to v demokracii bývá, k jednoznačné shodě či návodu, jak takovéto situace řešit a jak se k nim postavit, zdaleka nedošlo. Dobře rozumím argumentům zastánců pana ředitele. Jeho osobu obhajují dlouholetou zkušeností (ve školství je 36 let, ředitelem je deset let), argumentují tím, že v mimořádných školních situacích je takovýto postup pochopitelný i možný a že, když nevychovávají dítě rodiče, musí tak činit škola, na jeho práci se dívají  komplexně a v dlouhodobém horizontu, vyzdvihují jeho přínosy, zásluhy a úspěchy, které jednoznačně zaznamenávají. Volají po toleranci, pochopení a odpuštění, zlobí se na ty, kteří ředitele odsuzují a požadují trest. Navíc varují před tím, že když tento incident způsobí odvolání ředitele školy, bude to signál veřejnosti k tomu, že rodiče drží učitele i ředitele v šachu a mohou rozhodovat o jejich bytí či nebytí ve škole. Toť jeden úhel pohledu na věc. 

Protistrana však jednoznačně hodnotí chování ředitele jako nepřijatelné a nepřípustné. Argumentuje tím, že ředitel školy by měl být nejvyšší autoritou a že nemůže volit tyto prostředky výchovy, neboť tím dává příklad svým kolegům a ve škole jsou přece tělesné tresty zakázány. Odpůrci ředitelova chování tento incident hodnotí jako jeho selhání a odmítají připustit, že by mu toto chování  mělo projít a že by dál pan ředitel svoji funkci vykonával. 

A co si o tom myslím já? Každopádně je to nešťastná a politováníhodná situace, která způsobila odchod jednoho dobrého ředitele. A jestli bych zvedla ruku pro jeho odvolání? Zvedla. Jsem přesvědčená o tom, že ředitel školy musí být ten, kdo jedná uvážlivě a bez větších emocí, situace neeskaluje, nenechá se vyprovokovat, je smířlivý a klidný. Být nejvyšší autoritou je těžká role a ještě těžší je jí být za každé situace. Vždyť i my ředitelé máme někdy sto chutí zvýšit hlas nebo i zařvat na učitele nebo žáka. I my máme slabé chvilky, kdy se nám chce brečet nebo kdy chceme být litováni. Ničemu z toho, ale nesmíme dát volný průchod. Ředitel (a vlastně i učitel) musí mít vysokou schopnost sebeovládání a sebekázně, musí být maximálně vnímavý a empatický. Měl by vždy a stále prokazovat úctu a respekt k druhému člověku, byť by to bylo nevychované a drzé dítě. Se skutečností, že všechny děti nebudou harmonicky vychované, musíme počítat. A že takovýchto dětí přibývá je smutným faktem, s kterým musíme umět pracovat a přizpůsobit se mu. Fyzické tresty mohu možná fungovat v rodině, a i tom se dnes vedou spory, do školy ale prostě pohlavek nepatří. Připouštím, že učitel i ředitel může jakkoliv selhat, může se to stát komukoliv. Pak by ale mělo následovat přijetí vlastního selhání a vyvození patřičných důsledků. To zmíněný pan ředitel udělal a tím prokázal svoji kvalitu a sílu. 

Mgr. Renáta Zajíčková, ředitelka gymnázia