Když priorita není prioritou aneb jak vidí stávku učitelů majitelka školy Mgr. Renáta Zajíčková

Ze slovníku cizích slov se dozvíme, že za prioritu označujeme vše, čemu dáváme přednost před ostatním, že v porovnání k jinému zdůrazňujeme daný nárok a neslevujeme z něj. Současná vláda si za prioritu zvolila kromě důchodů i školství. Očekávala bych tedy, že minimálně na sto procent plní vyřčené, že stále a dokola zdůrazňuje důležitost tohoto rezortu, že hledá různé způsoby, jak školství zkvalitňovat, a že neslevuje z nároků. Opak je ale pravdou. Sice se pan ministr Plaga celkem snaží, ale zřejmě jeho argumentační a přesvědčovací schopnosti nejsou dostatečné, aby uhájil slibovaných 15%. Platy ve školství sice mírně stoupají, nárůst ale neodpovídá potřebám a ani slibům. To dokazuje i poslední rozhodnutí vlády, které říká, že platy se nebudou zvyšovat o původně proklamovaných 15%, ale nakonec ani ne o 10%. Bude to pouhých 8% do pevných tarifů, a to je skoro polovina původní slibované částky. Sice k tomu vláda přidala 2% pro nadtarifní složku, takže to dělá celkem 10%, ale to nepovažuji za důkaz snahy brát školství jako prioritu. A vlastně i ty 2% vnímám jako velmi nedostatečné a vlastně trapné. Jestli se má zvýšit kvalita českého vzdělávání, musí se změnit systém odměňování pedagogů a musí být přijat kariérní řád včetně adekvátního platového ohodnocení. Plošné zvyšování nemůže a nemá být jedinou změnou. Pro motivaci každého člověka je důležité vytvořit zdravé konkurenční prostředí, kde se oceňuje vysoké pracovní nasazení, profesionalita nebo proaktivita, a proto ředitelé škol musí mít prostředky pro rozlišení skvělého pedagoga od toho, kdo se moc nesnaží. Jenže k takovému rozlišení 2% opravdu nestačí. Stávku učitelů považuji za krajní a svým způsobem zoufalé řešení, jak upozornit na neplnění opakovaných slibů. Odhaluje se tím i smutná pravda, že školství prostě není prioritou.