Proč to dělat jednoduše, když to jde složitě, aneb útrapy přijímaček a maturit

Každoročně již několik let jsou střední školy v měsíci dubnu paralyzovány. Neprobíhá zde řádná výuka, učitelé jsou přetěžováni, ve školách panuje shon a stres, v kancelářích se produkují stohy papírů. Na vině jsou jednotné maturitní a přijímací zkoušky. Ty byly přes odpor většiny ředitelů státem nastaveny a státem (organizací MŠMT) jsou také organizovány a vyhodnocovány. Záměrem nepochybně bylo sjednocení a zobjektivizování zkoušek, zajištění jednotnosti a větší kontroly a v neposlední řadě zjednodušení celého procesu.  

Z počátku jsem byla k tomuto kroku vstřícná a otevřená, protože jsem věřila, že vstup státu do těchto procesů bude promyšlený,  

koncepční a přinese studentovi i škole nějaké výhody. Bohužel dnes musím konstatovat, že opak je pravdou. Školám jednotná organizace přinesla mnoho administrativy, časovou a organizační náročnost, neustálou změnu a zmatek. Studentům stres a větší nervové vypětí, neadekvátní drilování testů (především na přijímací zkoušky), zdlouhavé vyhodnocování a tím přespříliš dlouho trvající nejistotu a obavu z toho, jak uspěli.  

Zhruba první tři týdny v dubnu jsou některé dny naprosto šílené. Není výjimkou, že se v jeden den konají maturitní i přijímací zkoušky. To pro školu znamená zajistit výuku stávajících studentů mimo budovu, protože pro organizaci obou zkoušek je zapotřebí mnoho tříd. Vlastně skoro všechny. Velkou roli v tomto náročném požadavku hrají tzv. pupíci. Jsou to žáci s tzv. přiznaným uzpůsobením podmínek, tedy žáci s nějakým znevýhodněním, které je jim kompenzováno například zvýšením času pro zkoušku nebo pomůckou (počítačem apod.). Jenže tato skutečnost velmi ovlivňuje časové rozvržení zkoušek, prostorové požadavky a personální zajištění. Takový žák totiž nemůže sedět v jedné třídě s intaktními žáky (žáci bez znevýhodnění). V praxi to znamená, že jsou třídy, v kterých sedí jeden, dva, čtyři nebo čtrnáct žáků. U nich, stejně jako v ostatních třídách, musí být přítomen pedagog, který nesmí třídu opustit. Nastávají situace, kdy musí vzhledem k náhlým potřebám žáků něco řešit a přitom nemůže opustit třídu. Ano, takové okamžiky se řeší mobily, ale volané číslo zpravidla bývá jen jedno a navíc ve škole není volného člověka, který by mohl v dané situaci pomoci. Bohužel těchto „pupíků“ díky příliš benevolentní, alibistické  a na výkon zaměřené době přibývá, a tak rok od roku je průběh zkoušek náročnější a složitější.  

Dalším negativním jevem je zdlouhavý proces, který u maturitních zkoušek začíná někdy v říjnu, kdy se do systémů zadávají veškeré údaje o maturantech. Zástupci většinou pověření těmito povinnostmi jsou od této doby denně v systému CERMAT, do kterého doplňují, vypisují a upřesňují údaje o maturantech, zkoušejících, prostorových podmínkách atd. Ze systému stále tisknou hory papírů, jež nechávají podepisovat studentům, učitelům, zkoušejícím, komisařům apod., pak je skenují a posílají zpět. Když si vezmete, že počet maturantů se pohybuje od dvaceti ke stovce i více, je to obrovská porce úředních úkonů, stohů papírů a tím pádem času, který pedagogové musí administraci věnovat. Ne zřídka jdou ředitelé či jejich zástupci do školy i o víkendu. U přijímaček nástup úředničiny není tak časný, ale na druhou stranu se školám sejdou v březnu stovky přihlášek, z nichž škola musí veškeré údaje opět zadat do systému. Navíc přihlášky přichází velmi často neúplné nebo špatně vyplněné a opět je to střední škola, která musí chybějící údaje získat (např. podpisy, razítka, osobní data). Přijímací zkoušky se konají v 1. kole ve dvou řádných a ve dvou náhradních termínech, a to způsobuje školám mnoho komplikací a časových prodlev. Ještě o prázdninách zpravidla není přijímací řízení uzavřeno, a tak uchazeči i školy žijí v nejistotě.  

A takto bych mohla pokračovat dále. Snaha o objektivizaci a zjednodušení se přeměnila na přebujelou úředničinu, předzkouškový dril, stres a únavu všech – maturantů, uchazečů, rodičů i pedagogů. Protože se množí stále více negativní reakce a také se ukazuje, že jednotné schéma a nastavení formy zkoušek nepřispívá ke zkvalitňování procesů při ověřování výstupů z různých vzdělávacích stupňů, zvažuje ministerstvo opět vrátit část státní zkoušky (zatím maturitní) na půdu škol. To je ale další kritický moment celého jednotného schématu. Neustále měnící se podmínky a pravidla. Nejdříve zkoušky v kompetenci škol, pak zase ne, pak zase ano. A světe div se! Pak zase ne! Nesystémové, nekoncepční, nepromyšlené!!! 

Jako jediné správné řešení vidím v minimalizaci státní části obou zkoušek, ve výrazném zjednodušení administrativy, v oddělení termínů přijímaček a maturit a v polidštění celého procesu. Je žádoucí vrátit důvěru školám a obě klíčové zkoušky jim svěřit. Školy si s organizací i vyhodnocováním budou vědět rady, a tak všem „zasaženým“ skupinám ušetří čas a nervy a státu mnohé miliony.