Quo vadis, školo?

Několik století byla škola téměř jediným zdrojem veškerého vědění. Nikde jinde se negramotné dítě nenaučilo trivium než ve škole, nikdo jiný mu nezprostředkovával vědomosti lidstva než učitel. Televize, rádio ani internet nebyly. Od vesnice k vesnici, od města k městu chodili poslové a šiřitelé zpráv a s velikým zpožděním tak podávali informace o dění v říši, království či knížectví. 

Posledních 150 let změnilo naše životy od základu. Málokdo z nás má doma svíčku či petrolejku, málokdo z nás pere na valše, málokdo z nás umí jezdit na koni nebo žít na malém kousku země. Dnes svítíme elektřinou, přesouváme se na obrovské vzdálenosti auty, vlaky či letadly, všichni umíme číst, psát a počítat, všichni chceme všechno znát, všechno poznat, všude být, všechno mít a vše si dopřát. 

Jednoznačně nejhlubší zásah do našich životů přinesl internet. Ten proměnil celé naše dosavadní bytí. Přinesl nám virtuální realitu, která nám vytváří doposud nepředstavitelné možnosti. Až se z toho člověku točí hlava! Díky internetu máme spojení s celým světem, díky internetu nemusíme chodit za nákupy ani na rande, díky němu najednou nepotřebujeme knížky ani noviny,  mapu nebo dopisní papír, nepotřebujeme si pamatovat vzorečky či nejvyšší horu světa. Všechno a ještě více totiž internet poskytuje. 

Z logiky věci tedy vyplývá, že když máme elektřinu, nepotřebujeme petrolejku, když máme auta, nepotřebujeme koně, když máme televizi, nepotřebujeme noviny a když máme internet se všemi shromážděnými fakty a vědomostmi lidstva, nepotřebujeme školu ani učitele. Ale ejhle! Školy stále stojí, v lavicích sedí žáci a před tabulí řádí jejich učitelé. Něco tady tedy nesedí. Nebo je to jinak? 

Kdyby dnešní škola poskytovala dětem a dospívajícím pouhá fakta, brzy by jí odzvonil umíráček. Není učitel ten, který by dokázal překonat svými vědomostmi nekonečnou kapacitu internetu. Vždycky wikipedie či strýček google budou mít navrch. Jestli je to tak, vkrádá se na mysl mnoho otázek. Jaká je tedy dnešní úloha školy? Jak se proměňuje její role? Čím učitel dítě rozvíjí a obohacuje? Co mu nabízí jiného než internet? Proč vlastně má dítě do školy chodit? 

Je nad slunce jasné, že víc než kdy jindy vstupují do popředí jiné potřeby společnosti, než tomu bylo doposud. Úlohou školy už opravdu přestává být poskytování pouhých faktů.  Ta se totiž navíc díky dynamicky se rozvíjejícím technologiím tak rychle mění, že to, co jste řekli v pondělí, ve středu už stejně neplatí. A není v silách žádného člověka pojmout vše nově objevené či vytvořené, nebo neplatné, zastaralé a neexistující. 

Kam tedy, školo, kráčíš? Jaká jsi a jaká bys měla být? To jsou otázky, na které dnes neexistují jednoznačné odpovědi. Co člověk, to názor. Jak jinak taky v demokracii! A teď si představte, že v této rozporuplné době, kdy jeden od školy očekává stále ta fakta, a tak když dítě nemá popsané tři sešity, vnímá školu jako špatnou, druhý očekává rozvoj dovedností (to v lepším případě) a třetí výchovu a usměrnění svého dítěte, máte psát osnovy a připravovat mladé lidi na ….. Na co vlastně? Na to, aby uspěli u maturity? Nebo u přijímacích zkoušek na vysokou školu? Nebo při jednání na úřadě či v bance? Nebo je máte spíše připravit na různé situace v zaměstnání? Nebo je máte naučit používat zdravý rozum? A nebo tužku? Nebo nepodléhat propagandě či mediální masáži? Nebo jak nebýt xenofobní? 

Nad těmito otázkami často ve škole hovoříme, diskutujeme podobná témata a hledáme odpovědi. Sledujeme vývoj, trendy, legislativní změny, čteme různá vyjádření odborníků, politiků či filozofů. V dotaznících se ptáme na očekávání rodičů i studentů. Snažíme se na změny ve společnosti pružně reagovat, ale vždy při zachování kontinuity, logiky i všeho dobrého a prověřeného. A tak v našem školním kurikulu neopomíjíme fakta, poskytujeme je ale v přiměřené míře. Kromě nich totiž zdůrazňujeme dítě jako takové. Zajímají nás jeho aktuální potřeby a přání, jeho možnosti a předpoklady, jeho plány. Cíleně vytváříme prostor pro osobnostní rozvoj mladého člověka, pro rozvoj jeho myšlení a emoční a sociální inteligence. Využíváme k tomu jakékoliv vhodné didaktické nástroje, též pestré školní i mimoškolní situace a různá prostředí. Ano, samozřejmě beseda s odborníkem, simulace jednání OSN, exkurze do banky či setkání s nevidomým člověkem ukrojí čas běžné hodině. My se ale domníváme, že těmito zkušenostmi je dítě obohaceno více a komplexněji, že dvoudenním pobytem v Terezíně s bohatým zážitkovým programem mu vytvoříme pevné postoje k válečným konfliktům nebo humanismu, že mladého člověka rozvineme více než pouhým sdělováním faktů.  

Takovou to školou jsme a také chceme do budoucna být. Jaký na to máte názor Vy, rodiče i studenti?